Král tančí

Když mi ve filmu o Lullyho hudbě nejvíc vadí   Lullyho hudba, tak je jasný, že mě to nemohlo   dostat. Proto jsem si film snažil užít aspoň   jako dějepisný exkurz a například scéna, kdy   se Ludvík XIV. ujímá vlády, je excelentní. Na   druhou stranu jsem nějak nepobral, proč kníže   Conti je tady za vypelichanýho plešouna, když   byl jen o pár let starší než král. Oslovily   mě víc scény bez emocí, protože takový bylo   baroko – zachovat dekorum v každý situaci. A   Benoit Magimel v roli Ludvíka XIV. byl v tomhle   perfektní. A naopak rušily scény přehnaně   uječené a hysterické. Ovšem i Boris Terral v   barokním kostýmu a paruce vypadal tak   majestátně, že i on klidně mohl hrát krále a   ne pošahanýho Lullyho. Král tančí dobře, ale   režisérův o něco starší Farinelli mě bavil   víc.

Francouzský spisovatel 19. století Stendhal   obdivoval vznešený despotismus a mravy z doby   Ludvíka XIV., protože bez přestání a ve   třech dnech se přecházelo ze salónů na   bitevní pole. Manželky, matky, milenky žily v   neustálých úzkostech. V jediném věrném   obraze, který nám z té doby zůstal zachován,   v jazyce, blízkost nebezpečí uchovala energii a   upřímnost, jaké bychom se dnes nemohli   odvážit (v literatuře vládl požadavek   vznešenosti). V monarchii, aby mohl existovat   Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV. Ve   filmu bylo dále pěkně vidět, že Molière byl   považován za pouhého fraškáře a lidé se   smáli nanejvýš, když herec pronesl slovo   "klystýr", a ještě roku 1823 lidé   vypískali Lakomce, protože v této hře se syn   nechová uctivě k otci. Také s náboženskou   koterií obklopující mladého krále slunce si   zažili oba dost, to bylo také dobře vidět, a   mnohé Molièrovy komedie, odhalující   pokrytectví, byly zakázány církevní censurou,   ačkoli mladý král nebyl vůbec zbožný a   výtečně se při nich bavil. Byl to bezesporu   velký král, přítel umění a umělců. V jeho   moudře vedené monarchii by si byl přál žít i   francouzský romanopisec Gustave Flaubert.